Martina Gajdušková: V Africe chybělo vybavení, zuby jsme mohli jen trhat

Martina Gajdušková.
Foto: Vojtěch Sedlák
Sobota 30. září 2023, 8:00 – Text: Vojtěch Sedlák

Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představíme v Žurnálu Online. Martina Gajdušková studuje pátý ročník oboru Zubní lékařství na Lékařské fakultě UP a před rokem si jela na jedenáct dní rozšířit obzory do střední Afriky, kde místním poskytovala alespoň základní stomatologickou péči.

Z Olomouce se Martina Gajdušková vydala až do vzdálené Rwandy.

Co vás přivedlo k dobrovolnictví?

Vždycky mě fascinovaly výjezdy Lékařů bez hranic do Afriky a chtěla jsem se do nějaké exotické země také podívat. Úplně mě ale nelákal koncept jet s cestovkou, kdy tam člověk přiletí, nasedne do autobusu a jen poslouchá, kam se má podívat, aby něco viděl. Chtěla jsem více proniknout do života místních. V rámci medicíny jsem zase chtěla zažít polní podmínky.

Objevila jsem nabídku organizace IADS, která sdružuje studenty zubního lékařství z celého světa a jednou za čas vypisuje různé stáže. Někdy je to dobrovolnictví, jindy kongres. Přihlásila jsem se, vyplnila dotazník, napsala motivační dopis a na základě toho všeho mě vybrali. Byla jsem tam já z Olomouce, jeden Slovák z Brna a potom holky z Íránu a Tchaj-wanu, Polák, Nigerijec a dvě Slovinky. Účastníky se snaží vybírat tak, aby tam z každého města, ideálně i státu, byl jen jeden člověk.

Taková cesta může být nákladná. Musela jste přispět i z vlastní kapsy?

Bylo to dost drahé. Kupovala jsem si letenky, platila očkování i vízum. Potom taky ubytování a jídlo, které jsem platila dopředu formou účastnického poplatku. Celkově mě to vyšlo na 15 až 20 tisíc korun, protože jsem ještě dostala desetitisícový příspěvek od univerzity. Ale říkala jsem si, že to bude stát za to – a opravdu to tak bylo.

Jak vypadala vaše práce?

Bydleli jsme v hlavním městě Kigali v hotelu, odkud jsme vyjížděli do okrajových čtvrtí, což ale reálně byly spíše vesnice. Mají tam zdravotnická centra, kde ale není žádný stálý lékař, pouze sestra. Jednou za čas ovšem po okolí rozhlásí, že přijede skupina doktorů, kteří se specializují na určitou část těla, a lidi, kteří mají problém, v daný čas přijdou. V našem případě to byly samozřejmě zuby. Bylo nás osm dobrovolníků, sedm místních studentů a dva lékaři. Za týden přišlo fakt hodně lidí, celkově asi 250.

Co jste dělali za výkony?

Jenom extrakce. Mysleli jsme si, že budeme dělat aspoň plomby, ale nebylo tam žádné vybavení, takže nic jiného kromě trhání nešlo. Chyběla dokonce i zubařská křesla. Byla tam jen dvě, která vůbec nefungovala. Jediné, co šlo dělat, bylo vzít si kleště a tahat.

Řešili jste proto trháním i jiné problémy, které by se normálně léčily jinak?

Velká část pacientů přišla dost pozdě, takže drtivá většina problémů by se stejně řešila tímto způsobem. Ale je pravda, že občas přišli s jedním zubem, který je hodně bolel, ale když jsem se jim podívala do pusy, viděla jsem ještě další kazy na jiných zubech. Věděla jsem, že když jim to teď nevyvrtám, budou tady za rok znova a zase jim to bude muset někdo vytrhnout. Jenže tam nebyla vrtačka. Hrozně mě to štvalo a nevěděla jsem, co s tím dělat. Taková bezmoc.

Místní lékaři byli na podobné podmínky zvyklí?

Zubařina v hlavním městě je srovnatelná s tou naší. Špatné ovšem je, že na takovou péči dosáhne jenom hrstka lidí. Obyvatelé vesnic žádnou zdravotní péči nemají, protože je příliš drahá. V roce 2014 v hlavním městě vznikla univerzita, která měla první absolventy o pět let později. Až v rámci studia na této škole se jezdí na podobné výjezdy do periferií.

Kolik hodin denně jste v centrech strávili?

Za den jsme toho moc nestihli. Předtím jsem nikdy nebyla mimo Evropu, takže jsem úplně nevěděla, jak to bude v Africe vypadat. Zjistila jsem, že čas je tam hodně relativní. I když se na něčem domluvíš, nemusí se to stát.

První den nám například dali jen tak volno. Druhý den nám zase řekli, že máme být v 7:30 nachystaní v hotelu a hned potom vyjedeme. Čekali jsme ve vestibulu patnáct minut, půl hodiny. Až po dvou a půl hodinách nám napsali, že budou mít zpoždění. Vyjeli jsme o čtyři hodiny později a všeho všudy jsme pracovali asi jen další čtyři hodiny, než jsme se museli zase vrátit. Světlo bylo ve Rwandě od šesti do šesti, a protože tam byly jen hliněné cesty bez jakéhokoli osvětlení, museli jsme se do té doby dostat zpátky na hotel.

V půlce dne nám taky vždycky došly čisté nástroje, takže jsme museli čekat, než se vysterilizují. Aspoň že tam byl ten sterilizátor. Prostě docela chaos. Kdyby to měli lépe zorganizované, usnadní to mnoho věcí. Ale takhle Afrika prostě funguje. A co jsem se bavila s ostatními, Rwanda je na tom ještě dobře.

Co vám dobrovolnictví přineslo?

Naučila jsem se dávat anestezii a trhat. K tomu pár rwandských slovíček. Taky jsem se naučila čekat. Už mi tolik nevadí, když někdo přijde na schůzku o patnáct minut později. Teď vážněji. Překvapilo mě, že tamní město bylo podobně civilizované jako naše města. Sice jiným způsobem, ale na podobné úrovni. Místní studenti měli z jízdy na periferie úplně stejný svátek jako my.

Jak na tom vlastně tamní studenti v porovnání s vámi byli, co se týče znalostí a dovedností?

Překvapilo mě, že se učí moderní postupy. Pozvali nás i na konferenci, kde to zrovna řešili. Problémem je, že si nejsou jistí, jestli má to, co se naučí, cenu, protože takovou péči potom nemají komu poskytnout a ani na to není pořádné vybavení. Třeba některé vzorky posílali do zubní laboratoře až do vedlejšího státu, protože ve Rwandě žádná nebyla.

Na okrajích města se musí pracovat s tím, co tam je. Pro vytrhnutí třeba existuje několik druhů kleští na horní a dolní čelist, na různé typy zubů, ale na periferiích se prostě použily ty, co jsme měli k dispozici. Zároveň máme obvykle různé kleště na ocvakání kusů kostí, aby v puse nezbyly ostré hrany po vytrhnutí, ale takové tam taky nebyly, takže to člověk musel nějak urvat špachtlí, což bylo mnohdy šílené.

Pomůže vám tato zkušenost při praxi v Česku?

Míň se bojím. Samozřejmě si tady nemůžu dovolit dělat to, co jsem dělala tam. Ale to ani nemusím, protože u nás v ordinacích máme pořádné nástroje.

Ještě něco vám dobrovolnictví dalo?

Určitě kontakty. Znám různé lidi z mnoha států včetně Rwanďanů. Momentálně se dokonce snažím přes spolek studentů stomatologie navázat přímou spolupráci mezi Českem a Rwandou a vypadá to, že to klapne. Příští rok tam nejspíš na pár týdnů pojedou čeští a polští studenti. Já bych chtěla jet na měsíc.

Zpět

Nastavení cookies a ochrany soukromí

Na našich webových stránkách používáme soubory cookies a případné další síťové identifikátory, které mohou obsahovat osobní údaje (např. jak procházíte naše stránky). My a někteří poskytovatelé námi využívaných služeb, máme k těmto údajům ve Vašem zařízení přístup nebo je ukládáme. Tyto údaje nám pomáhají provozovat a zlepšovat naše služby. Pro některé účely zpracování takto získaných údajů je vyžadován Váš souhlas. Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat (odkaz najdete v patě stránek).

(Technické cookies nezbytné pro fungování stránek. Neobsahují žádné identifikační údaje.)
(Slouží ke statistickým účelům - měření a analýze návštěvnosti. Sbírají pouze anonymní data.)
(Jsou určeny pro propagační účely, měření úspěšnosti propagačních kampaní apod.)