Martina Igazová z CMTF pomáhá v Moldavsku těm nejzranitelnějším

Martina Igazová pracovala na praxi i se seniory.
Foto: archiv MI
neděle 21. duben 2019, 8:00 – Text: Martin Višňa

O Moldavsku se příliš nemluví, a když už, tak v souvislosti se zdejšími víny. Mnohem více o této chudé zemi může vyprávět studentka mezinárodní humanitární a komunitní sociální práce na CMTF Martina Igazová, která sem již několikrát, nejen v rámci školní praxe, zavítala pomáhat potřebným a sbírat zkušenosti pro své budoucí uplatnění. Působila v centru pro děti z chudých rodin a zajímala se i o seniory a nemocné.

Poprvé do Moldavska vyjela během bakalářského studia. Na počátku jejího vztahu k zemi mezi Rumunskem a Ukrajinou stojí vlastně omyl. „Když jsme si ve druhém ročníku vybírali oblast, kam pojedeme, chtěla jsem Mongolsko. Nějak jsem to ale popletla. Potom mě však zaujalo, že se o Moldavsku mluví jako o jedné z nejchudších zemí v Evropě, a tak jsem začala hledat další a další informace,“ vzpomíná studentka. V době vzniku těchto řádků se balila na cestu opět, již asi poosmé. Na měsíc. „Občas říkám, že je to můj druhý domov. Rodina už si zvykla, že jsem pořád ve světě. Co jim také zbývá. Ale mámě jsem nabízela, že může jet se mnou. Prý na to ale ještě nemá odvahu,“ usmívá se Martina Igazová.

Host do domu, bůh do domu. Tato slova podle studentky teologické fakulty dobře vystihují povahu Moldavanů. Sami k sobě se prý moc pěkně nechovají, ale k hostům jsou milí, otevření, dokonce jsou ochotní si půjčit peníze, aby mohli návštěvu pohostit. „Naučila jsem se trochu rumunsky a chtěla si to vyzkoušet v běžné konverzaci. Prodavačka v obchodě reagovala nevlídně, odsekávala, ale když jsem přešla na ruštinu, pochopila, že jsem cizinka a úplně změnila tón,“ prozrazuje s tím, že jazyk byl asi největším problémem, který musela zvládnout. I když ve škole absolvovala výuku ruštiny a základů rumunštiny, hozena do vody musela plavat. Rusky se nyní bez problémů domluví.

Druhý domov, ale…

Stále ale nemůže překousnout, jak Moldavsko funguje, jak je prolezlé korupcí, třeba ve zdravotnictví, což spoustu lidí vede k rezignaci na nějakou snahu o změnu.

„Zpočátku jsem lidi povzbuzovala, ať to nevzdávají, ale jak jsem víc a víc poznávala, jak funguje tamní systém, začala jsem chápat tu jejich beznaděj. Že jediná možnost jakési záchrany je pro ně vyjet do zahraničí za prací a vydělat nějaké peníze,“ konstatuje Martina, která v Moldavsku už několik let pomáhá těm nejzranitelnějším a jako křesťanka si takto ‚ukládá poklady v nebi‘.

Vystřídala již několik působišť. Přes humanitární organizaci ADRA například pracovala v dětském domově, přes další dvě církevní organizace v centrech pro děti na moldavském venkově. „To, kde jsem působila naposled, podporuje přes dvacet dětí z chudých rodin, mimo jiné se tu mohou najíst nebo se jim pomáhá s domácími úkoly. Zároveň jsme se jim ale snažili pomoci, pokud měly nějaký problém. Organizovali jsme i různé volnočasové nebo rozvojové aktivity. Vytvořila jsem tam skupinu starších dívek, se kterými jsme vařily nebo probíraly témata jako vztahy, pohled sama na sebe, věci, které děvčata v jejich věku řeší,“ popisuje studentka.

Ne vždy zažívala příjemné chvíle. „Opravdu hodně mě zasáhlo, když jsme šli do jedné rodiny s balíčkem potravin a tam jsme viděli čtyři děti, od dvou do pěti let, špinavé, zanedbané, ve velmi špatném stavu. Matka se o ně nestarala, bila je, bývaly často samy doma. Postupně jsme se pak dozvídali další věci. Nakonec se ve spolupráci se sociálním pracovníkem podařilo umístit děti do dětského domova. Jenže pak člověk přemýšlí, co je pro ty děti lepší. Jestli aby byly doma s rodiči, byť ve špatných podmínkách, anebo v dětském domově, kde to ale také není zrovna ideální.“

Úsilí, které se vyplatí

Během magisterské praxe vyjela do Moldavska i přes Diecézní charitu ostravsko-opavskou. V centru domácí péče v jedné rusky mluvící vesnici navštěvovala nemocné a starší lidi, zjišťovala jejich potřeby a pomáhala jim se psaním dopisů pro sponzory. „Někteří klienti se potřebovali doslova vypovídat ze svých problémů, které jsou o dost jiné, než máme my v Česku. Vyprávěli mi své příběhy, já je překládala do češtiny a připravovala jako oslovení sponzorů, kteří jsou zapojení do programu Důstojný život. Každý půlrok pak tito lidé dostávají příspěvek, který jim pomáhá například s pokrytím nákladů na léky, které jsou v Moldavsku drahé, nebo na nákup dříví či uhlí na zimu,“ vysvětluje studentka. Při rozhovorech s klienty se seznámila například s více než osmdesátiletou ženou, která i přes svůj věk pečuje o své dospělé děti, mentálně postiženou dceru a syna s tělesným postižením.

„Díky zkušenostem z Moldavska už se nebojím vykročit do profesního života, nebojím se být delší dobu v zahraničí. V praxi jsem si vyzkoušela, co jsem se naučila ve škole, a v lecčems jsem se zdokonalila. Plán zatím nemám, chtěla bych se soustředit na děti, i s ohledem na to, že jsem na střední škole studovala předškolní a mimoškolní pedagogiku. Mimo jiné jsem v Moldavsku uvažovala o zřízení nestátního dětského domova. Byla by to spousta byrokracie a úsilí, ale vyplatilo by se to. Potřebných je hodně,“ dodává Martina Igazová.

Martina Igazová (* 1992)

Pochází z Kopřivnice. Absolvovala obor Předškolní a mimoškolní pedagogika na střední škole v Odrách, poté se přihlásila ke studiu humanitární práce na CARITAS – VOŠs Olomouc a CMTF, nyní je ve druhém ročníku navazujícího magisterského oboru. Ráda jezdí na koni, kreslí, čte dobrodružné romány a organizuje nejrůznější akce.