Neurochirurg David Krahulík: Pokud bych málo operoval, vyšel bych ze cviku

Neurochirurg David Krahulík.
Foto: Archiv DK a Gabriela Knýblová
Pondělí 31. srpen 2020, 8:00 – Text: Eva Hrudníková

Kdo by si nepřál vidět druhým do hlavy? Aspoň někdy, na chvíli. Zjistit, co se v ní honí. David Krahulík už nahlédl do hlav stovkám lidí. A to doslova. Jen s trochu jiným, vyšším úmyslem – zachraňovat, léčit nebo zkvalitňovat lidem život. David Krahulík je totiž přední český neurochirurg, docent na lékařské fakultě a od ledna primář Neurochirurgické kliniky LF UP a Fakultní nemocnice Olomouc. Jeho portrét přinesl univerzitní magazín Žurnál UP.

Lidský mozek už viděl nespočetněkrát. Pod jeho šikovné ruce se dostávají osmisetgramoví novorozenci, ale i osmdesátiletí pacienti. Operuje bez rozdílu věku a diagnózy. „Mou specializací je mozková chirurgie, nádory, cévní chirurgie a hluboká mozková stimulace,“ vysvětluje. Právě na terapii hlubokou mozkovou stimulací, která se používá mimo jiné u pa­cien­tů s obávanou Parkinsonovou nemocí, je podle něj asi nejvýrazněji vidět pokrok, jaký neurochirurgie udělala za poslední roky. Na klinice začali používat nejmodernější a nejméně invazivní způsob užití této metody, elektrody zavádějí do mozku pomocí speciálního O-ramena. A to jako první v Evropě a teprve druzí na světě.

Za fakt, že se stal David Krahulík lékařem, mohou pacienti poděkovat jeho strýci a tetě, kteří jej v dětství inspirovali. Za to, že se upsal právě neurochirurgii, pak spolužačce z olomoucké medicíny, která se doma jen tak mimochodem zmínila o jednom šikovném studentovi. Doma znamenalo před tátou, profesorem neurochirurgie Michaelem Houdkem. „Jednou přišla za mnou, že její táta shání někoho na neurochirurgii. V té době jsem už měl domluvené místo na chirurgii a také na traumatologii, ale nechal jsem se přetáhnout,“ přiznává dvaačtyřicetiletý lékař. Rozhodl se kvůli exkluzivitě a specifičnosti oboru. „Práce mě od začátku chytla a nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval.“

Zatímco v minulosti bylo hlavním úkolem neurochirurga, aby pacient zákrok přežil, teď už jsou priority jiné. Naštěstí. „Troufám si říct, že jsme schopni našim pacientům nabídnout bezpečnou léčbu všech onemocnění nervového systému. Navíc efektivnější a méně zatěžující. Trendem je operace také zkracovat,“ podotýká. Většina neurochirurgických zákroků se dá s pomocí nejmodernější techniky provést pouze s minimálními riziky. Hlavním cílem operatérů dnes je, aby případný neurologický deficit – jakým mohou být poruchy řeči, hybnosti, zraku a jiné – po operaci nenastal nebo byl zcela minimální, s šancí na vymizení.

Zásluhu na tom, jak neurochirurgie letí dopředu, má podle Davida Krahulíka zejména moderní technika a technologie. „V samotné mikrochirurgii už není příliš kam se posouvat. Tam, myslím, jsme na vrcholu. Zato přístrojové vybavení od mikroskopů přes navigace po monitoring neurologických funkcí se neuvěřitelně rozvíjí. I naše klinika se podílí na vývoji určitých technologií,“ říká primář.

Na skříňce v jeho pracovně leží celkem tři modely – model páteře, komorového systému a lebky s ukázkou zavádění elektrod do mozku při hluboké mozkové stimulaci. Jejich úkolem není zdobit, ani přitahovat prach, ale primář neurochirurgie je používá jako učební pomůcky. Na nich pacientům vysvětluje podstatu zákroku, který je čeká.

Speciální skupinou pacientů, co se týká komunikace, jsou děti a jejich rodiče. Ti mají podle zkušeností Davida Krahulíka potřebu prakticky stále něco konzultovat. Strachu o dítě jako otec tří dětí velmi dobře rozumí, a tak dělá i v této oblasti maximum. Ví, že ani ty nejšikovnější ruce a nejmodernější technika nejsou všemocné. „I neurochirurgie má své limity. Naše práce bohužel není vždycky radostná.“

Pro laika to může znít až neuvěřitelně, ale neurochirurgové v řadě případů nepřestávají hovořit s pacientem ani na operačním sále. Operovaný je často v lokální anestezii, anebo jej v průběhu operace lékaři probudí. Mozek totiž sám o sobě nebolí. „Jsou výkony, například i zmiňovaná hluboká mozková stimulace, kdy je pro nás zásadní, aby byl pacient při vědomí. Je s námi v plném kontaktu, mluví s námi, svěřuje se s pocity. Funkce jeho mozku je totiž nějak narušena, ovlivněna, a my potřebujeme vědět, jak to funguje.“

David Krahulík o sobě tvrdí, že je klidný člověk. Pohodovou atmosféru má rád i na operačním sále. Tam ji pomáhá navodit hudba. „K nejsložitějším operacím si pouštím Coldplay. Ale mám rád i starší české písničky,“ prozrazuje s tím, že na sále se snaží být co možná nejčastěji. Většinou jsou to čtyři dny v týdnu. „Pokud bych operoval málo, vyšel bych ze cviku. Ruce by nebyly tak zručné,“ vysvětluje. A co kdyby ho rodina nebo přátelé lákali na měsíční dovolenou? „Nikdy jsem ji neměl. Na rukách by to bylo poznat.“

V případě operací, které nedělá příliš často, je pak nutná důkladnější příprava včetně mikrochirurgického tréninku. I jako primář se občas ‚rozcvičuje‘. Na klinice pod mikroskopem, s nástroji a vlákny tenkými jako lidský vlas. „Musím to zkrátka dostat do ruky. Teprve pak můžu jít na sál.“

Vedle pacientů a primářských povinností se David Krahulík stíhá věnovat i studentům medicíny. Přednáší, učí, pomáhá se studentskými vědeckými pracemi a publikuje. Letos mu společně s kolegy vyjde dlouho chystaná kniha Dětská neurochirurgie.

Bez dokonalé odborné přípravy, maximálního soustředění, neustálého sebevzdělávání, odolnosti vůči stresu a manuální zručnosti by jako neurochirurg neobstál. „A taky bez aktivního odpočinku,“ dodává s úsměvem. Relaxuje sportem. Jako bývalý extraligový házenkář a držitel titulu mistra světa z fotbalového šampionátu lékařů má k němu blízko. Minimálně dvakrát týdně se snaží hrát tenis, basketbal, jezdit na kole, běhat a v zimě lyžovat. „Samozřejmě si musím dávat pozor na ruce, ty mě živí,“ usmívá se a v rukách si pohrává s pěnovým míčkem. Neodložil ho po celou dobu našeho povídání. „I ten míček je pro mě forma relaxace.“

David Krahulík (* 1977)

Na Neurochirurgickou kliniku LF UP a Fakultní nemocnice Olomouc nastoupil hned po promoci na LF UP v roce 2001. Pracuje na ní nepřetržitě devatenáct let. V roce 2012 byl jmenován zástupcem přednosty kliniky pro vědu a výuku a od letošního ledna se pak stal zástupcem přednosty pro lékařskou péči a primářem kliniky. V roce 2014 obhájil habilitační práci a stal se jedním z nejmladších docentů neurochirurgie v Česku. Přednáší a učí na LF UP, věnuje se vědecké práci. Je například spoluautorem knihy Funkční stereotaktická neurochirurgie, nyní spolu s kolegy dokončuje knihu Dětská neurochirurgie. Má tři děti, nejstarší syn studuje druhým rokem Všeobecné lékařství na LF UP. Jeho největším koníčkem je sport.

 

Zpět