O novoročních přáních a novoročenkách

Aktuální novoročenka UP.
Foto: Vojtěch Duda
Středa 1. leden 2020, 8:00 – Text: Jiří Fiala

Oslavy počátku nového roku se dějí od dob, kdy se v lidských komunitách začali vyskytovat kněží či písaři pečující najmě o vybírání kontribucí neboli daní – bylo totiž třeba stanovit lhůtu, za niž mají být daně uhrazeny. Na 1. leden určil počátek římského roku v roce 46 př. n. l. Gaius Julius Caesar místo dosavadního 1. března.

Je doloženo, že staří Římané si při této příležitosti přáli vzájemně všechno nejlepší a pojídali sladkosti, aby jim rok též sladce ubíhal. Toho dne ale pracovali, byť jen na oko, jak jim přikázal bůh vrat, dveří, vchodů, začátků a konců Ianus (odtud latinský název měsíce ledna – Ianuarius), zobrazovaný se dvěma opačnými tvářemi. Básník Publius Ovidius Naso sděluje ve svém Kalendáři (Fasti, krátce před rokem 9 n. l., přel. Antonín Škoda, Praha 1901) božími ústy: „Já jsem čas první stanovil pro práci a dílo,/ rok by lenivě celý neplynul od početí./ Každý práce svojí okusí, jen dotkna se díla,/ což je konat zvyklý, pouze ukázati chce.“

Zcela unikátním dokladem „hmotné“ novoročenky je zlatá mince příležitostně ražená za vlády císaře Rudolfa II. v pražské mincovně, jež na averzu nese německý nápis ZVM NEVEM JAHR 1606 (tj. K NOVÉMU ROKU 1606). Repliku této mince o váze 1,2 g a velikosti 17 mm lze zakoupit za 3 267 Kč na internetovém Historickém tržišti.

„I v Čechách bylo od nepaměti zvykem slavit Nový rok vesele a předávat si blahopřání. Příbuzní a přátelé se navštěvovali a popřávali si štěstí v novém roce. O tom, že si u nás lidé v tento den dávali vzájemně koledu, jsou zachovány záznamy už z 15. a z 16. století. Aby si kantoři a žáci trochu přilepšili ve svém nelehkém živobytí, malovali již od 15. století ozdobná přání, tzv. minucí, často veršovaná v češtině nebo latině. Ta pak věnovali vrchnosti, radním a jiným zámožným lidem v očekávání odměny. V 18. století byly i u nás běžné novoroční návštěvy spojené s osobním blahopřáním k Novému roku. Ale časem s přibývajícím počtem gratulantů povinnost osobních návštěv začala přesahovat únosnou mez. Možnost řešení našel počátkem 19. století nejvyšší purkrabí v Čechách, hrabě Karel Chotek. Začal namísto návštěv rozesílat blahopřejné lístky. Vytvářel je pro něho malíř a grafik, k nám přizvaný Němec, první ředitel pražské akademie Josef Bergler. Vizitka s kresbou a přáním, již doručil posel, byla vlastně omluvou za neuskutečněnou návštěvu osobní, proto se těmto lístkům říkalo ,omluvenky‘.“ Toto sděluje o novoročenkách v 1. čísle ročníku 2006 časopisu Spolku sběratelů a přátel exlibris Knižní značka Ludmila Ladýřová, ale její tvrzení ne zcela odpovídají skutečnosti.

Jako minucí (z lat. „minutio sanguinis – pouštění krve“) se původně označovaly kalendáře s vyznačenými dny vhodnými podle astrologických výpočtů pro pouštění žilou, posléze i novoroční přání a kalendáře vůbec. Josef Bergler mladší, od roku 1800 první ředitel Akademie výtvarných umění v Praze, vytvořil do své smrti v roce 1829 přes čtyřicet grafických novoročenek opatřených vročením, jako je například novoročenka pro rok 1810 (uchovaná ve fondech Moravské galerie v Brně), eventuálně různými průpovídkami. K nahlédnutí zde.

Žádná z nich však, jak prokazuje obsáhlý katalog výstavy Josef Bergler a grafika v Praze 1800–1830, uspořádané v roce 2008 Arcidiecézním muzeem v Olomouci, není spjata se jménem Karla hraběte Chotka z Chotkova a Vojnína, v letech 1826–1843 posledního nejvyššího purkrabího Království českého.

Dnes se novoročenky v češtině běžně označují jako „péefko“, a to podle iniciálové zkratky p. f. (méně náležitě P. f., P. F., PF) francouzského sousloví „pour féliciter [purfelisite] (pro blahopřání)“, popř. „pour fêter [purfete] (na oslavu)“, za níž následuje příslušný rok nebo jen apostrof a poslední dvě číslice příslušného roku (p. f. 2020; p. f. ’20). V zahraničí se však tato zkratka nepoužívá, a to ani ve Francii (zde se přeje „Bonne année“ [bonane], tj. doslova „Dobrý rok“).

Za iniciátora takové signatury novoročních blahopřání se považuje český malíř, grafik a ilustrátor Viktor Stretti, jenž tak údajně prvně učinil na svém leptu Hradčan rozesílaném za tímto účelem v roce 1907. Ve fondech Moravské galerie v Brně se dochovalo Strettiho „péefko“ se shodným motivem z konce roku 1944 pro rok 1945, vzniklé tedy před 75 lety – v závěru předposledního roku existence nacistické Třetí říše a neblahého protektorátu Čechy a Morava. Tato novoročenka, nabízená v aukci Knižní galerie a aukční síně Symposion v Praze, byla prodána za 223 Kč.

Vedle novoročenek privátních se poštou i prostřednictvím e-mailové komunikace šíří novoročenky firemní, a to velice různé výtvarné úrovně – od odpudivých kýčů po dokonalá grafická dílka. Rovněž Univerzita Palackého, popřípadě i její fakulty a zařízení rozesílají koncem stávajícího roku své novoročenky.

Kdy se tak prvně stalo, netušíme, neboť ve fondech Archivu UP v Olomouci se ani starší, ani novější univerzitní novoročenky nevyskytují, v archivovaném tištěném Žurnálu UP jsou nicméně publikovány jejich reprodukce s tradičním latinským blahopřáním: UNIVERSITAS PALACKIANA OLOMUCENSIS LECTURIS ILLUSTRISSIMIS ANNUM NOVUM MCMXCIX REBUS BENE GESTIS ATQUE ARTIBUS HONESTIS ORNATUM COPIOSUMQUE GRATULATUR (doslova: Univerzita Palackého přeje váženým čtenářům nový rok 1999 ozdobený a hojný dobrými událostmi a ctihodnými zaměstnáními). Text tohoto blahopřání se v posledních letech bůhvíproč změnil – místo LECTURIS ILLUSTRISSIMIS je zde MAGISTRIS ILLUSTRISSIMIS (nejváženějším mistrům, magistrům či učitelům – nikomu jinému tedy Univerzita Palackého k novému roku nic dobrého nepřeje?!), sloveso GRATULATUR bylo nahrazeno méně vhodným slovesem PRECATUR (přeje, ale v prvé řadě prosí a modlí se). 

Autor je emeritní profesor Univerzity Palackého

 

 

 

Zpět