Profesorka Libuše Hrabová slaví životní jubileum

Foto: archiv Žurnál UP
čtvrtek 20. září 2018, 12:45

Paní profesorka Libuše Hrabová slaví v říjnu 2018 devadesát let a jako jedna z mála zosobňuje historii Filozofické fakulty UP i její katedry historie. Alespoň velice krátce zde připomínáme její životní osudy.

Již od mládí tíhla Libuše Hrabová k historii, a proto ji také po druhé světové válce studovala na Karlově univerzitě. Do Prahy přišla již s představou, že bude studovat středověkou historii a kromě toho češtinu a lužickou srbštinu. Na pražské univerzitě se setkala s významnými kapacitami jak historie, tak jazykovědy. Patřili mezi ně např. Otakar Odložilík (během svého krátkého pobytu ve vlasti po válce), Josef Dobiáš, Pavel Eisner, Jan Filip, Vladimír Šmilauer a další. Situace se proměnila po únoru 1948, kdy přišli na pražskou filozofickou fakultu Oldřich Říha či Václav Husa, striktně marxističtí historici, kteří se snažili nahradit již stárnoucí meziválečnou generaci. Z Prahy později přešla na obnovenou olomouckou univerzitu, neboť se provdala v roce 1950 za filozofa Svatopluka Hraba, jenž v Olomouci dvakrát obnovoval katedru filozofie. V Olomouci svá studia historie Libuše Hrabová dokončila v červenci 1952 a nastoupila dráhu univerzitní pedagožky a akademické pracovnice. Tehdy také spolupracovala se všemi významnými osobnostmi působícími na olomoucké katedře historie jako Ladislavem Hosákem, Františkem Kutnarem či Zdeňkem Kristenem, ale především s Josefem Polišenským, jenž ji nejvíce ovlivnil v historickém uvažování. Vedla historický seminář a vychovávala své první studenty, a kromě několika přestávek způsobených jak radostnými událostmi vychovávání dětí, tak nemocemi, které přerušovaly i zahraniční studijní cesty, aktivně působila na Palackého univerzitě.

V této době se již také jasně profilovala její základní výzkumná a studijní historická témata. Již do Prahy odcházela s velkým zájmem o dějiny Lužických Srbů i o středověkou historii obecně. Tématem první větší práce byli právě Polabští Slované a v duchu tehdejšího historického zájmu otázka státu v jejich společenství. Pozdější studie, v níž dokazovala rozvinutou státnost u Polabských Slovanů, vyšla v roce 1955 v Československém časopise historickém. Libuše Hrabová se věnovala i německým dějinám obecně a z tohoto zájmu pak vycházela dvojdílná skripta a další studie; mezi další témata patřily otázky výuky středověkých dějin a společně s kolektivem autorů katedry historie se podílela na obsáhlém výboru pramenů ke středověkým dějinám. Druhým velkým tématem jejích raných let (a zároveň tématem její kandidátské práce dokončené v roce 1957 a obhájené o tři roky později) byl Bruno ze Schauenburku a ekonomika državy olomouckých biskupů na Moravě. A v habilitační práci sepsané v průběhu let šedesátých rozšířila svůj zájem na další malý a (jako řada Polabských Slovanů) vyhynulý národ Prusů: věnovala se středověké a humanistické historiografii týkající se právě Polabských Slovanů a Prusů a práci obhájila jako habilitační v lednu 1968 – docentkou byla jmenována v roce 1969.

Brzy po skončení druhé světové války vstoupila Libuše Hrabová do komunistické strany, podobně jako celá řada mladých intelektuálů toužících po řešení problematické situace po válce a snad i idealisticky po vytvoření demokratičtější a rovnější společnosti. Stejně jako i další historici se aktivně angažovala v událostech konce šedesátých let na straně reformních komunistů, a proto také byla po prověrkách vyloučena z komunistické strany a musela v říjnu 1970 odejít z univerzity. Po shánění vhodné práce nalezla nové útočiště ve Státní vědecké knihovně v Olomouci, kde působila až do roku 1983, kdy odešla do důchodu. Nebylo jí dovoleno publikovat ani pedagogicky působit: sepsala však několik studií do samizdatových sborníků a pořádala příležitostné přednášky většinou pro spolupracovníky z knihovny. Působení v knihovně ovšem otevřelo paní profesorce nová badatelská témata, především otázky záalpské renesance a renesance 9. století.

Po několika letech v důchodu (odtud také pochází citát: „Když jsem ještě byla v důchodu.“) se Libuše Hrabová vrátila zpět na Filozofickou fakultu UP na počátku roku 1990 a znovu se zapojila do výuky na katedře historie. Úkolem, který si vytyčila, bylo – jak sama říkala – pozvednout studium obecných dějin středověku, které se na žebříčku předlistopadových hodnot pohybovaly až na úplném chvostu daleko předaleko za dějinami KSČ, dějinami dělnického hnutí, dějinami SSSR apod. Profesorkou historie v oboru obecných středověkých dějin byla Libuše Hrabová jmenována v září 1991.

Dnes již téměř třicetileté obnovené působení profesorky Libuše Hrabové na katedře historie (v květnu 2009 se stala emeritní profesorkou) přineslo své ovoce. Znovu se vrátila především k výzkumu a pedagogické práci. Pokud jde o výzkum, tématy její práce byla především kultura středověké Evropy: navazovala především na témata rozvíjená během padesátých a šedesátých let. Byla konečně tiskem vydána její habilitační práce (v německém překladu v roce 1991) a tiskem také vyšla v roce 2006 další monografie věnující se Polabským Slovanům a jejich dějinám s důrazem na historiografii a otázky paměti a památek po většinou zaniklých etnicích této slovanské skupiny. Její záběr se však od šedesátých let podstatně rozšířil a zahrnuje ze středověkých dějin otázku malých národů ve středověku obecně: věnovala se kromě Polabských Slovanů a Prusů i Keltům (a zvláště Irům) či Litevcům a mezi další témata patřily otázky humanismu a renesance, německá reformace, stále Bruno ze Schauenburgu, středověká učenost a historiografie, sv. Konstantin, magie, „tajné vědy“ a mnohá další středověká témata. Kromě toho ovšem začala publikovat v otázkách české kultury 19. století; zvláště otázky historiografie, nacionalismu, soužití Čechů a Němců na Moravě a další. V roce 2009 pak vyšel překlad středověké kroniky Adama Brémského, z níž již dříve vyšel samostatně překlad třetí knihy (2001).

Druhým centrem činnosti paní profesorky v polistopadových letech byla samozřejmě činnost pedagogická. Již jsme zmínili její záměr pozvednout studium obecných středověkých dějin. Její semináře představující posluchačům detailně práci se středověkými prameny a vycházející z jejího vlastního výzkumu byly nepřekonatelné. Zvláště otázky středověkých či humanistických osobností, kultury a myšlenkových souvislostí Německa, intelektuální kultury středověku a podobně. Mezi nejzajímavější jednoznačně vždy patřil seminář „Z pokladů (Státní) vědecké knihovny v Olomouci“, v němž měli studenti možnost seznamovat se s někdy netušenými svazky nacházejícími se v olomoucké vědecké knihovně. Její znalost knihovních fondů byla nedostižná a ukázky možností často i zábavné (každý jistě vzpomene na Meluzínu). Paní profesorka Hrabová vždy přinášela celé moře znalostí a inspirativní intelektuální potravy pro ty, kteří chtěli naslouchat. Třináctileté působení paní profesorky ve Státní vědecké knihovně v Olomouci tak přineslo nejen nová témata bádání, ale i nové pedagogické možnosti. To vše se pak odráží v právě vydané knize s názvem Kniha jako svědek: Příběhy skryté v rukopisech a tiscích ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci, která spojuje několik příběhů vyvstávajících z rukopisů a starých tisků olomoucké knihovny.

V červnu 2014 byla akademická činnost paní profesorky vyznamenána Cenou Františka Palackého udělovanou rektorem UP. Toto významné ocenění ilustruje vztah univerzity k osobnosti, která prošla téměř celou obnovenou historií této instituce. Katedra historie a její členové sice Cenou Františka Palackého nedisponují, nicméně váží si nesmírně dlouholeté usilovné práce a především lidskosti paní profesorky, která se tak po odborné i lidské stránce zasloužila o rozvoj olomouckého historického pracoviště.

Doc. Mgr. Antonín Kalous, M. A., Ph.D., vedoucí katedry historie FF UP