Vladimír Havlík vystavuje v Galerii hlavního města Prahy

Pokus o spánek: Přikryl jsem se pokrývkou z travnatého drnu v touze splynout s přírodou. Při snaze usnout v lůně Matky Země jsem dospěl k poznání, že se lůžko podobá spíše hrobu.
Foto: archiv VH
Pátek 29. květen 2020, 8:00 – Text: Milada Hronová

V pražském Colloredo-Mansfeldském paláci společně vystavují své práce ze 70. a 80. let minulého století slovenský fotograf a malíř Rudolf Sikora a pedagog katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého a český performer Vladimír Havlík. Autory, které odděluje nejen odlišná umělecká generace, ale i odlišný přístup k tvorbě, teď spojuje expozice s názvem Sníh kámen hvězda strom. 

Výstava nabízí prostor pro konfrontaci dvou cest, jimiž lze dojít ke stejnému světonázoru. Je volnou vizuální esejí, v níž díla Rudolfa Sikory vyprávějí velké ideologické příběhy a díla Vladimíra Havlíka představují volné životní horizonty. Jejich společnou nejširší tematickou vrstvou je práce s tématem utopie. Zatímco Rudolf Sikora se zabývá vztahem jednotlivce uvnitř vesmíru, svět Vladimíra Havlíka utváří vztah mezi lidmi.

Veřejnosti se expozice otevřela 12. května a v Podcastu Petra Viziny Vladimír Havlík uvedl, že vystavuje svou dokumentaci, pozůstatek živých akcí ve formě fotografií. Například k fotografii s popiskem – pobíhal po krajině, vyskakoval k nebi a mával rukama v touze vzlétnout – uvedl, že je ilustrací touhy osvobodit se z totalitní klece. Na snímku je vidět performer, který se snaží létat, přičemž volnost mu nabízí příroda. Právě takto čitelná metafora Vladimíra Havlíka velmi bavila a baví ho dodnes. Jeho akce vyplývaly z osobních zkušeností a volně se prolínaly s životem. Byly důležité i drobnosti, neboť ze všedního prožívání se čas od času vyloupl a do paměti otiskl silný obraz.

Během řeči o své tvorbě vzpomněl při příležitosti otevření expozice také na dětství. Do osmnácti let žil na vesnici a sám o sobě říká, že je vesničan. „Vesnice, v níž jsem vyrostl, měla 150 obyvatel a každý v ní měl své místo,“ uvedl v rozhovoru Petra Viziny. A i když byl ‚syn Havlíků‘ pro tamní obyvatele už odmala takzvaně divný, on sám chtěl navazovat harmonické vztahy, být s každým kamarád.

Dědeček v jeho vzpomínkách hraje velkou roli. „Byl švec a zároveň pracoval i jako holič. Lidé mu vyprávěli příběhy a já jsem poslouchal. Fascinovalo mě, co lidé mohou prožít. Na rozdíl ode mne byl děda hodně komunikativní. Začal jsem vymýšlet, jak jinak sdělit, co mám na srdci, a zjistil jsem, že to jde přes akce. Člověk něco spouští, má nějaký nápad, vizi, kterou pak lidé různě modifikují. Happening dává možnost akci se vyvíjet. A protože má autor takového happeningu promyšlené, jaký situační obraz chce vytvořit, spadá tato činnost do výtvarného umění,“ uvedl průkopník uměleckých akcí v přírodě a zároveň člen olomoucké katedry výtvarné výchovy.

Možnost harmonizovat lidské vztahy v komunitě, kterou zažil v dětství, je mu výzvou i dnes v jeho jedenašedesáti letech. „Způsob, jakým nabízím situační obraz, vnímám jako osobní dotek s někým druhým, jako akt důvěry. Tento intimní přístup se na výstavě dostává do přímého dialogu s globálním pohledem Rudolfa Sikory. On je takový epik a já přírodní lyrik,“ doplnil Vladimír Havlík. Rudolf Sikora ukazuje, kdo je jednotlivec a jaký je jeho vztah k vesmíru a k druhým lidem, Vladimír Havlík se soustřeďuje na téma vztahů. Jako by i na takové performance přišel čas, neboť ve společnosti rezonuje,  kým jsou pro nás druzí lidé, příroda a prostředí, ve kterém žijeme.

V Colloredo-Mansfeldském paláci je možné výstavu zhlédnout do 27. září. Informace také ZDE a ZDE.

Zpět