Vzpomínka na Helen Lawsonovou

Helen Lawsonová spolu s Josefem Jařabem a překladatelkou Jitkou Herynkovou v Kapli Božího Těla.
Foto: Archiv JH
Úterý 16. březen 2021, 18:35

Dne 18. 2. 2021 zemřela americká básnířka českého původu paní Helen Lawsonová. Narodila se v roce 1931 v Praze, ale mládí prožila v Kutné Hoře. V roce 1949 odešla do Norska, později žila v Anglii, Skotsku, Indii a nakonec odešla s manželem a čtyřmi dětmi do USA. Usadila se v Connecticutu a tam na Trinity College získala magisterský titul v oboru anglická literatura. Vyučovala literaturu, tvůrčí psaní, poezii psala od roku 1972.

Účastnila se veřejných čtení, účinkovala v rozhlase a televizi, zajímala ji práce s dětmi. Některé její básně byly zhudebněny. Publikovala hodně v časopisech a antologiích, knižně vydala sbírku Women As I Know Them (Ženy jak je znám) a Live Me a River (Žij mě jako řeku).

Česky vyšly její básně v časopise Světová literatura 1988/5 (úvodní text Josef Jařab, překlad Jaroslav Kořán) a výbor z její poezie Odvaha za úsvitu/Courage at Daybreak (doslov Josef Jařab, překlad Jitka Herynková) vydalo v roce 2004 nakladatelství Fra. Křest knihy a autorské čtení se konalo v témže roce na Univerzitě Palackého v Kapli Božího Těla u příležitosti zahájení kongresu Společnosti pro vědy a umění.

 

Helen Lawson

Široké zrcadlo

Kladu slova

na prázdnou stránku, přemítám,

co jsem už dlouho nedělala – nemilovala se,

nenavštívila Prahu, nenosila vysoké podpatky

nebo nešplhala po horách.

Oddávám se tomu

za denního snění,

když slunce

hladí záclonu,

a já neuklouznu,

když se ve vyjetých žlabech

spouštím jako duch po zasněžených svazích.

Uchopím ženu, kterou teď jsem,

za ramena a otočím ji

o sto osmdesát stupňů,

abych se podívala, co zbylo:

vyleštěné podlahy v bytě,

dušené maso pro mladé

a dny strávené s malou

vnučkou – v jejím kouzelném světě.

 

Jízda vlakem

Kdo mě posadil do toho vlaku?

Sedím u okna

proti směru jízdy tak,

jak to měla ráda moje matka.

Akorát že vlak je mé křeslo

v obývacím pokoji.

Okno shlíží na

dvůr s rozebraným

vodotryskem. Ten pohyb

je v mé hlavě. Vlak jede

vpřed, vzad, pak

v kruzích. Klimatizace

hučí jako hvízdající vítr.

Pole sviští

kolem. Postavy létají

jako ptáci, některé neškodné,

jiné hrozivé. Mrknutím

se krajina mění.

Minulost, přítomnost, budoucnost

tančí, drží se za ruce

jako pohádkové kmotřičky.

 

Starý svět

Pocházím ze starého světa,

nechávám věci trvat,

vyspravuji levnou záclonu

až do jejího znizení -

jako prosté potěšení.

Bůh je asi pohan,

jiný než si myslíme.

Pokrytý girlandami vína,

ne trnovou korunou,

mračí se nad naším odmítáním.

Snad nejtvrdší zkouškou

pro některé z nás je radost -

uloupená jako vítězství.

 

Text i překlady básní Jitka Herynková

 

 

Zpět