Zuzana Daubnerová: Život v Bhútánu hodnotím jako úžasnou zkušenost

Karolína Formánková a Zuzana Daubnerová
Foto:Ugyen Dorji
Úterý 4. srpen 2020, 9:00 – Text: Šárka Chovancová

Zuzana Daubnerová na přírodovědecké fakultě studuje pátým rokem obor Mezinárodní rozvojová a environmentální studia. V Bhútánu působila v Bhutan Centre for Media a Democracy, která vznikla jako jedna z prvních neziskových organizací v roce 2008. Jejím cílem je zvýšit povědomí lidí o občanské participaci, demokratických principech či rozvoji mediální gramotnosti.

Zuzana Daubnerová se ve svém volném čase věnuje turistice, józe a četbě knih. O své zážitky a zkušenosti z Bhútánu se podělila v rozhovoru pro Žurnál Online.

Stáže jsou populárním nástrojem pomáhajícím studentům získat první praxi. Jakou máte zkušenost z Bhútánu?

Stáž v Bhútánu nebyl mým prvním výjezdem do zahraničí. Po střední škole jsem pracovala jako au pair v Londýně, poté jsem absolvovala stáže v Itálii a Srbsku. V jistém ohledu jsem byla zvyklá na život v cizině, odloučení od rodiny i na práci v novém prostředí v cizím jazyce nebo multikulturní prostředí. Zklamalo mě, že některé věci nebyly podle mých představ, například odbornost stáže. Celkově ale život v Bhútánu hodnotím jako úžasnou zkušenost, která mě obohatila jak po pracovní, tak i osobní stránce.

Čím jste se konkrétně zabývala?

Pracovala jsem v neziskové organizaci Bhutan Centre for Media a Democracy. Mým úkolem bylo asistovat programových koordinátorům v každodenním běhu organizace. Společně se spolužačkou Karolínou Formánkovou, která se mnou v Bhútánu byla, jsme prezentovaly Českou republiku a Slovensko. Hovořily jsme například o tom, jak vnímáme stav demokracie v našich zemích. Dále jsme vymýšlely aktivity pro děti a mládež, připravily otázky a nástroje na zlepšení monitoringu a evaluace programů organizace, podaly návrh na zlepšení webových stránek a zapojily se do všeobecné administrativy.

Je něco, co Vás na této zahraniční stáži překvapilo, s čím jste například nepočítala?

Rozhodně ano, pozitivně i negativně. Kvůli koronavirovým opatřením jsme nemohli procestovat tuto zemi. Přece jen, když projdete nelehkým procesem vyřizování stáže, tak vás potom mrzí, že ji nemůžete více prozkoumat. Mírně frustrující bylo i to, že bankomaty nebraly žádnou z mých evropských karet. Neměla jsem hotovost a v Bhúhánu neexistuje platba kartou. Také mě nepřestalo udivovat, kolik se v této zemi sní chilli. Ale rychle jsem si zvykla a brzy začala vařit v bhútánském stylu. Nepřehlédnutelné jsou i falusy namalované jako symbol ochrany na domech a budovách.

Jaký je váš další dojem z této země?

Myslím, že čtyři měsíce jsou málo na to, abych poznala všechny kulturní a společenské aspekty. Je určitě rozdíl žít v Bhútánu v době koronavirové krize nebo tam být jako turista na dva týdny s průvodcem. Myslím si ale, že tamní lidé jsou více pokornější, vděčnější a pohostinnější. Nikde jinde na světě se mi nestalo, že v obchodě dostanete slevu a k tomu ještě pár dalších věcí zdarma. Jedním z důvodů je buddhismus a hodnoty v něm zakořeněné. Mnozí jej za náboženství ani nepovažují, spíš za způsob života. U lidí je také vidět velká loajalita a úcta ke královi a královské rodině. Do ústavy bylo zakomponováno opatření, že 60 procent krajiny musí zůstat zalesněné. Na to je bhútánský lid hrdý, jakož i na další věci. Proto někteří po demokracii ani netoužili. Ochrana přírody souvisí s uctíváním místních duchů/božstev. Bhútánci totiž věří, že přírodní jevy jako hory, jezera či půda jsou pod jejich kontrolou. A kdyby to nerespektovali, tak by bohy rozhněvali. Bhútán byl po dlouhé desetiletí izolovaný před okolním světem, díky tomu si do velké míry zachovává mnoho z původních tradicí a kultury. Přispívá k tomu i redukce počtu turistů. Na druhou stranu ale někteří mladí lidé nechtějí dodržovat staré náboženské rituály, kterým nerozumí. Místo tradičního oblečení se inspirují západním stylem oblékání. Někteří pod vlivem okolí podléhají drogám. Kdo ví, jak bude tato země vypadat za pár desítek let.

Koronavirus zasáhl od svého prosincového nástupu celý svět, jak to vypadalo v Bhútánu?

V Bhútánu vypadala situace o dost jinak než u nás. Díky brzkým opatřením a uzavřením země nedošlo k žádnému komunitnímu přenosu. Jediní lidé, kteří se nakazili, byli ti, co se vrátili zpět repatriačním letem ze zahraničí. Na základě státních nařízení byli všichni umístění do povinné 21 dní trvající karantény, čímž se zabránilo šíření nákazy. Bhútán je malá země, co se týká rozlohy i počtu obyvatel. Má zhruba 800 tisíc obyvatel s ne zrovna nejvyspělejším zdravotním systémem. Je tedy v zájmu krále i vlády chránit svůj lid. I když se do země nikdo nedostal, nedošlo k úplné izolaci. Na ulicích skoro nikdo nenosil roušky, lidé mohli vycházet ze svých domovů. Kromě obchodů a restaurací byla všechna kulturní zařízení zavřená, i školy. Vláda na určitou dobu nedoporučovala návštěvu chrámů a klášterů. Mnoho lidí přišlo o práci a země utrpěla ekonomické ztráty. Za návštěvu himalajského království se například platí 250 dolarů za osobu. Jsou to nemalé peníze, které ale Bhútán investuje do rozvoje krajiny. Zdravotní péče včetně léků je tady zdarma.

Sledovala jste dění v Evropě? Jaké jste měla pocity?

Asi jako většinu populace světa mě situace trochu znepokojila. Před odjezdem do Bhútánu jsem se na hranicích v Asii trošku bála, ať mě nepošlou zpět. Ale vůbec by mě nenapadlo, že by se koronavirus v tak velké míře mohl rozšířit i do Evropy. Na konci pobytu jsem pak měla opačný problém. Kvůli celosvětovým restriktivním opatřením nebylo lehké vrátit se zpět. Díky nastavení mysli jsem se ale moc netrápila. Věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu a smyslu, a má nás to něčemu naučit. Například zpomalit, zastavit se, trávit víc času se svými blízkými a víc si cenit toho, co máme. Nerovnováha v ekosystému a našich životech se musí nějakým způsobem vyrovnávat.

Změnil zahraniční pobyt Váš náhled na to, čemu byste se chtěla v budoucnu věnovat?

Absolvovala jsem stáže v několika zahraničních zemích. Zkusila jsem více různých pracovních pozic a věděla jsem, čemu bych se chtěla dlouhodoběji věnovat. Proto nemůžu říct, že by to tento pobyt nějak změnil. Rozhodně mě ale utvrdil v tom, že práce s počítačem a fixním časem v kanceláři od 9:00 do 17:00, není nic pro mě. Také jsem si uvědomila, že se mám stále co učit a rozvíjet se.

Jak vidíte svou budoucnost?

Svou budoucnost vidím pozitivně. Nebo se o to aspoň snažím. Je těžké dopředu říct, jak bude vypadat můj život. Nepatřím k lidem, kteří plánují dlouhodobě dopředu. Mám nějaké sny a cíle, které bych si ráda splnila. Zároveň jsem otevřená příležitostem, které mi přicházejí do života. I teď jsem místo cesty domů odjela rovnou do Nizozemí. Jsem si vědomá toho, že člověk míní, ale život mění. Ne vždy musí jít všechno podle plánu. Sice mě obor, který studuji a pomalu končím, baví, ale nemyslím si, že se mu budu naplno věnovat. Mám hodně koníčků, kterým se chci věnovat a propojovat je. Určitě chci dále cestovat, vzdělávat se, stát se lektorkou jógy, láká mě taneční terapie a další. Zda se ale všechno podaří a co bude dále, ukáže až sám život.

Zpět