Lucie Řehoříková: Jsem ráda, že jsem byla u toho, když se Ukrajina probouzela

Foto: Jakub Čermák
Sobota 5. březen 2022, 8:00 – Text: Milada Křížková Hronová

Více než pět let vedla Lucie Řehoříková České centrum Kyjev. Její prací bylo šířit dobré jméno naší země na Ukrajině, propagovat českou kulturu, vědu i sport. Dnes toto období svého života považuje za mimořádně obohacující i proto, že měla možnost žít v této východoevropské zemi právě v době, kdy se po Euromajdanu probouzela tamější občanská společnost. Poutavý je však celý její dosavadní životní příběh, který se nyní odvíjí i na Univerzitě Palackého, kde působí jako doktorandka ukrajinistiky. Přineslo ho aktuální vydání magazínu Žurnál UP a nyní je k přečtení i online.

Pochází z Brna. Už jako gymnazistka odcestovala do USA a tam, ve státě New York, odmaturovala. Do Spojených států amerických ji to táhlo i proto, že část rodiny z otcovy strany tam po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 emigrovala. Lucie se s nimi chtěla víc poznat a dotknout se tak svých kořenů. Když se pak vrátila, předpokládalo se, že půjde studovat angličtinu, ona si vybrala ruštinu a ukrajinštinu.

„Anglicky jsem už celkem uměla, avšak ruština, kterou jsem trošku znala už ze základní školy, mě nadchla.

Co víc, v průběhu svého amerického pobytu jsem se úzce přátelila s komunitou Arménů, emigrantů z bývalého Sovětského svazu, čili za velkou louží jsem krom angličtiny používala běžně i ruštinu. Rozhodla jsem se tedy nakonec, že půjdu studovat ruskou filologii. S ukrajinštinou jsme si zbyly, na Masarykově univerzitě tehdy nebylo možné studovat ruštinu jednooborově,“ říká.

Po absolutoriu se vydala do Uzbekistánu, kde rok učila český jazyk. Vedla kurzy pro mladé Uzbeky, kteří měli zájem studovat na vysokých školách v České republice. Když se vrátila domů, živila se jako překladatelka a redaktorka, spolupodílela se též na organizaci největšího středoevropského literárního festivalu Měsíc autorského čtení. V době, kdy zkusila štěstí ve výběrovém řízení na ředitelku Českého centra Kyjev, už byla vdaná a měla dvě děti.

„V Kyjevě jsem byla už dříve mnohokrát, soukromě i pracovně, nebyla to pro mě neznámá krajina, ale svou nadcházející misi jsem brala jako příležitost a výzvu. Cítila jsem se připravená, plná síly a těšila se, že naplno poznám další zemi, která mě silně přitahovala už dávno,“ dodává a jedním dechem doplňuje: „Všem studentům doporučuji vyjet na delší stáž do zahraničí. Hodně to pomůže. Člověk si daleko lépe uvědomí, kdo je, odkud a kam by mohl směřovat. Je to ta nejlepší škola.“ Také zkušenost svých dětí, které na Ukrajině strávily šest let, vnímá Lucie jako velký vklad do života.

Na české ambasádě pomáhala řídit kulturní diplomacii, s Českým centrem organizovala kurzy češtiny napříč Ukrajinou, ze země vydupala debatní klub Majdan, který vysílalo několik evropských televizí, s Vladimírem Morávkem natáčela muzikál na Koločavě a mnoho dalšího. A odloučení od rodné hroudy? „To jsem nevnímala. Rodinu jsem měla u sebe a nic jiného mi nechybělo,“ vzpomíná.

„Bylo to intenzivní a krásné. Na Ukrajině jsem navíc byla v době, kdy vznikala řada veřejnoprávních institucí. Rodilo se to, co po „sametu“ u nás v devadesátých letech. Zřetelně jsem uprostřed po desetiletí násilně rusifikované země vnímala i novou sílu ukrajinštiny. Měla jsem pocit, kterého si dodnes vysoce cením, totiž že se nějakým způsobem spolupodílím na probouzení Ukrajiny. Bylo vzrušující prožívat a vidět ten náboj a rodící se občanskou společnost.“

Čtyřletá Luciina mise byla úspěšná. To dokládá i prodloužený mandát. „Připadalo mi to, jako bych jela v rychlíku, z něhož jsem vystoupila po šesti letech,“ bilancuje mladá žena, která má s Ukrajinou další plány. „Ukrajina mě už nikdy nepustí, teď jsem se rozhodla pro doktorandské studium ukrajinistiky. S Univerzitou Palackého jsem spolupracovala už dříve a ráda bych svým dílem přispěla k dalšímu rozvoji zdejší slavistiky,“ říká a doplňuje: „Chtěla bych ještě víc rozpohybovat kontakty mezi naší univerzitou a univerzitami na Ukrajině. Vím, že možností je celá řada. Ukrajina je krásná země s velkým potenciálem, jejíž historie je však o něco temnější než ta naše. Řadě profesí se tu nicméně nabízí skvělé uplatnění,“ říká nadšeně. Přitom všem zdůrazňuje i spolupráci s ukrajinskou menšinou, která v České republice tvoří dvě procenta obyvatel.

„Vyrůstá tady nová generace Ukrajinců, kteří se už narodili v České republice. Všichni navštěvují české školy, mají české občanství, avšak identifikují se stále jako Ukrajinci. To naši společnost obohacuje, a myslím, že bychom toho měli využít,“ uzavírá Lucie Řehoříková.

Lucie Řehoříková (* 1977)

Studentka oboru Srovnávací slovanská filologie na katedře slavistiky FF UP, sekce ukrajinistiky, překladatelka, příležitostná redaktorka. Podílela se mj. na vydání antologie současné ukrajinské povídky, knihy Ukrajina, davaj, Ukrajina. Od listopadu 2014 do července 2020 vedla České centrum Kyjev (MZV ČR).

 

Zpět

Nastavení cookies a ochrany soukromí

Na našich webových stránkách používáme soubory cookies a případné další síťové identifikátory, které mohou obsahovat osobní údaje (např. jak procházíte naše stránky). My a někteří poskytovatelé námi využívaných služeb, máme k těmto údajům ve Vašem zařízení přístup nebo je ukládáme. Tyto údaje nám pomáhají provozovat a zlepšovat naše služby. Pro některé účely zpracování takto získaných údajů je vyžadován Váš souhlas. Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat (odkaz najdete v patě stránek).

(Technické cookies nezbytné pro fungování stránek. Neobsahují žádné identifikační údaje.)
(Slouží ke statistickým účelům - měření a analýze návštěvnosti. Sbírají pouze anonymní data.)
(Jsou určeny pro propagační účely, měření úspěšnosti propagačních kampaní apod.)